Být manželkou…Marií nebo Martou?
Příběh Marie a Marty. Slyšela jsem ho již tolikrát a pokaždé se následně sama sebe ptám… jsem spíše Marií nebo Martou? Dříve jsem v sobě cítila a často i viděla jasné rysy Mariiny – s Ježíšem jsem chtěla trávit čas a dařilo se mi to. Ráno jsem si přivstala a 20 minut trávila četbou Písma a psaním duchovního deníku. Deníku, který nyní po letech tak ráda beru do ruky a čtu si v něm. Připomíná mi dobu, kdy jsem byla skutečně šťastná a radostná. Plně. Díky Bohu.
Rodiče mi před 36 lety vybrali krásné jméno a já jsem se z malé Marušky stala krásnou silnou Marií, která měla dar lidi kolem sebe rozveselit a povzbudit. Roky na střední a vysoké škole jsem si plně užívala a rozvíjela se ve všech ohledech. Tedy v těch dobrých. Měla jsem kolem sebe plno dobrých přátel a byla součástí dobrých společenství. Obklopovali mě lidi, které jsem měla moc ráda, kteří mě inspirovali. Samozřejmě jsem nežila v nějaké bublině – uvědomovala jsem si, že jsou kolem i lidé, se kterými si nerozumím, ale tolik jsem se tím netrápila. Snažila jsem se v lidech vždy vidět to nejlepší a více „dávat než brát“. V této době studií jsem si vždy našla čas na modlitbu, která mě provázela všude, kam jsem šla. Nebyla jsem typ, co by se ve dne v noci modlil růženec, ale dokázala jsem každý den začít dobře s Bohem a to mě posouvalo správným směrem.
Jednoho dne jsem poznala mladého muže, který nedal mému srdci klid. Byla jsem šťastná a cítila jsem, že je to člověk, na kterého jsem tak dlouho čekala. Byl to Josef. Symbolické. Letos v září jsme oslavili 10. výročí naší svatby. Za těch 10 let jsme toho spolu prožili opravdu hodně. Nebo vlastně za 12 let od té doby, co mezi námi přeskočila jiskra, která rozzářila naše srdce a životy. Kromě cestování, plavání, procházek po lese, míchání vajíček, vytváření KARET pro páry a dalších příjemných aktivit naše životy postupně obohatily děti. Během 7 a půl roku se nám jich narodilo 5. Jsme za ně moc vděčni, ale je to výzva. Boží výzva prožít, nejen přežít každý den.
Být maminkou a manželkou je pro mě mnohdy velmi náročné. Den má stále 24 hodin, ale někdy je to příliš moc – když je den náročný a nemůžu se dočkat večera nebo času, až přijde Josef z práce. Takových dní jsem zažila stovky, když byly naše nejstarší děti malé a já nebyla zvyklá trávit tolik času doma. Čas se mi vlekl a bylo to nesnesitelné. Těžké také proto, že jsem se přestěhovala za Josefem z Brna do Olomouce, kde jsem nikoho neznala a byla jsem hodně osamělá. Před svatbou jsem si myslela, že dokážu žít všude, když jsem během studia žila v různých částech světa… ale to jsem se tehdy trochu mýlila.
Jiné dny mi naopak 24 hodin nestačí, protože abych stihla odvést děti do kroužku, nakoupit, uvařit a hlavně uklidit, potřebovala bych jich víc. Ale uklízení je asi pro každou maminku malých dětí nekončící kolotoč, tak si musíme najít nějaký systém, jak udržet náš domov ve více či méně obyvatelném stavu. A právě někde tady… mezi systémem a kolotočem se stala ta změna. Přestala jsem být Marií a stávala jsem se den po dni stále podobnější Martě.
Jsem stále Marií, ale mám pocit, že už jen na občanském průkaze a nikoliv duchovně. Ranní duchovní chvíle s Bohem se proměnily v letmý kříž, někdy ani to ne. Modlitba se postupně vytrácela, navíc jsem nějak nedokázala každou chvíli trávenou s dětmi „proměnit v modlitbu“, jak je to nám maminkám často doporučováno. A tak jsem ocitla v roli, kterou jsem neuměla uchopit. Duchovní prázdnota či změna mě trápila. S Josefem jsme se za ty roky naučili mnohé praktické věci – jak něco opravit, vyrobit či uvařit, ale návod na spokojené rodičovství a manželství se nám zatím nedaří moc dodržovat. Z vlastní zkušenosti víme, že pokud dáme Boha na první místo a hledáme Boží království, vše ostatní nám bude přidáno. Tento verš jsme si vybrali i pro naše svatební oznámení, je moc krásný a pravdivý. Přesto nám denní rutina mnohdy zabrání se podle něj řídit. V denním shonu si na něj mnohdy ani nevzpomeneme a žijeme, jako by Bůh ani nebyl. Na večerní modlitbu s dětmi nezapomeneme, ale jít si sám pro Živou vodu, už je extra míle, na kterou se po náročném dni nevydám. A tak je pro mě povzbuzením, když si uvědomím, že se Bůh stal člověkem, že Ježíš vstoupil do dějin a touží měnit naše životy. Když mu to dovolíme. Že Boha mohu potkat v člověku, který je poblíž. Že není dobré, aby byl člověk sám. Mohu Boha potkat díky manželovi i díky přátelům, kteří mají otevřené srdce a podělí se o své zkušenosti s Bohem. Mohu Boha potkat nakonec opravdu i díky dětem, když jim bud víc naslouchat a budu pro ně víc maminkou Marií než Martou.
A pro Josefa toužím být také Marií, kterou si vzal a zamiloval. Nechci se stále znepokojovat jako Marta, že není něco uklizené nebo není nachystaná svačina. Chci se opět naučit mít radost z okamžiku a dokázat rozpoznat, čemu stojí za to věnovat čas.
Jsem moc ráda, že jsme s Josefem spolu a učíme se společně žít. Každý den. I po 10 letech. Myslím, že jsme spolu šťastní, i když jsou dny často náročné. Jsem ráda, že jsme spolu přečkali i těžké chvíle a odrazili se ode dna… spolu. Že jsme to nikdy nevzdali, ačkoli je to dnes tak moderní a časté. Jsem také ráda, že jsme dokázali to hezké i těžké, čím jsme si prošli, přetavit do karetní hry, která má párům pomoci lépe se připravit na manželství. Aby spolu mluvili a naučili se otevřít svá srdce jeden druhému. Je to ten nejlepší dárek, který si mohou vzájemně dát.
Marie Šnevajsová